Mapa - Siófok

Siófok (výslovnost: [Šiófok]) je město v maďarské v župě Somogy. Leží na břehu Balatonu. Je centrem okresu Siófok. Jeho název se skládá z názvů řeky Sió a dřívější vesnice Fok. Město leží na kanálu Sió, který odvodňuje Balaton, dříve bezodtoké jezero. Siófok je rekreačním střediskem na jižním pobřeží Balatonu nazývaném jako Maďarská riviéra. Teplota vody se v letních měsících pohybuje mezi 22 až 28 °C (rekordní hodnota 31 °C byla naměřena v letech 2003 a 2006).

Siófok byl poprvé zmíněn v listině založení kláštera Tihány z roku 1055 (jako fuk). Lokalita dnešního města byla osídlena ale nejspíše již v dobách existence Římské říše, neboť Římané v této oblasti vysázeli vinice. Město bylo zničeno během mongolského vpádu ve 13. století, poté bylo ale znovu dosídleno. Nejprve patřilo město pod župu Somogy a poté pod župu Veszprém. Nakonec hranice probíhala samotnou řekou Sió. Ještě před tureckou invazi do Uher se zde nacházel kostel sv. Petra a Pavla.

V roce 1552 bylo město dobyto Turky. Ti zde postavili pevnost (na kopci, kde se dnes nachází nemocnice) a na břehu Blatenského jezera také přístav. Samotnou osadu ale dle tureckých defterůů zničili, neboť záznamy dokládají, že místo bylo zcela pusté. Na konci 17. století, poté co byl osvobozen od cizí nadvlády, byl Siófok povýšen na svobodné královské město. V roce 1736 zde byl zbudován barokní kostel Neposkvrněného početí Panny Marie.

V roce 1810 sem začala být pravidelně doručována pošta. Rovněž v první polovině 19. století bylo nařízeno snížit hladinu Blatenského jezera (odtokem řekou Sió), což umožnilo vysušit některé bažiny na břehu jezera, práce probíhaly od roku 1810. Tím se uvolnilo více místa pro další rozvoj Siófoku. V druhém vojenském mapování se obec objevuje již šířící se mimo své přirozené jádro, domy vznikaly podél cest do všech stran.

Po výstavbě jižní železniční trati na Balatonu (1861 – Jižní dráha) se osídlení pomalu měnilo. Zpočátku sloužil Siófok pouze jako přestupní stanice pro lodní dopravu, po změně hladiny jezera o cca 1 až 1,5 m v roce 1863 zde byl vybudován přístav a v témže roce i nádraží. Původně byl oblíbeným přístavním městem Szántód. V roce 1904 byla k hlavní trati doplněna ještě lokálka do města Kaposvár. I v lodní dopravě došlo k značnému posunu; za pomoci uherské vlády založil Gábor Baross paroplavební společnost. První lodě byly spouštěny na vodu v letech 1889 a 1891. Lodní doprava odstartovala ale již v 40. letech 19. století.

V 60. letech 19. století zde žila židovská komunita, která čítala cca 350 lidí. Působilo zde například 70 obchodníků, kteří sehráli svoji roli v tom, že se město stalo jedním z nejatraktivnějších letovisek v rámci tehdejších Uher. Místní si oblíbili rovnou a písčitou pláž. Jeho rozvoj se tak následně posouval kupředu mílovými kroky. Roku 1866 bylo město poprvé propagováno a v roce 1878 zde byl postaven první ubytovací dům s názvem Maďarské moře. Na konci 19. století bylo postaveno centrální koupaliště, později jej nahradilo modernější. Zpevněn byl také břeh jezera. V roce 1895 se stalo městem s tržními právy. V téže době zde byla založena i rybářská společnost a dostihové závodiště. Siófok se tak etabloval jako další lázeňské město na pobřeží Blatenského jezera.

V srpnu 1919 zde úřadoval budoucí maďarský regent Miklós Horthy, který zde chtěl být blíže regionu Zadunají, kde bojoval proti Maďarské republice rad. Během tzv. bílého teroru zde bylo zavražděno na 200 Židů. Za druhé světové války odsud bylo transporty odvezeno několik set Židů. východní fronta vedla v blízkosti města v závěru války zhruba dva měsíce, což znamenalo značné ničení a škody na majetku. Většina bojů se odehrála na přelomu zimy a jara 1945 spíše v prostoru okolo Székesfeherváru, nicméně frontová linie probíhala i okolo Siófoku.

Po válce byla řeka Sió přestavěna do podoby regulovaného vodního toku (Sió-csátorna).

V roce 1950 bylo letovisko Balatonújhely administrativně připojeno k Siófoku. Ten se stal okresním městem v souvislosti s celomaďarskou administrativní reformou. V roce 1968 získal Siófok práva města. Kromě toho zde také v druhé polovině 20. století vznikl i kulturní dům, knihovna a nemocnice s kapacitou 400 míst. Podstatným způsobem bylo přestavěno také centrum města, kde vznikly panelové domy. Zasypána byla rovněž i část pláže a postaveny byly nové hotely (od roku 1962). Dramatický rozvoj Siófoku a nárůst počtu obyvatel během 20. století vedly k tomu, že hlavní dopravní tahy prochází v podstatě samotným středem města (ať už zmíněná železnice, tak i silnice č. 7 celostáního významu). V 70. letech také města dosáhla i dálnice M7, byť jen z části (v polovičním profilu); dobudována byla dále až po 27 letech.

Pro socialistické Maďarsko bylo město cílem řady celozávodních dovolených, které zde byly pořádány v rámci tehdejších odborových organizací. Síť ubytovacích zařízení se neustále rozšiřovala, až v roce 1987 celková kapacita přesáhla hodnotu 20 000 míst.